kocky.virtualne.cz > Kočky > Moje kočky > Sir John
Narozen:
2001
U nás:
od 14.11.2004
Sir John okouzlil sestřičku, která dřív u nás měla v úschově tři kočky, na umisťovací výstavě opuštěných koček v Praze. Neodolala a kocoura si vzala - krásný modrý kříženec britské kočky s bílýma nohama a náprsenkou se po dvou povinných hodinách pod skříní rozhodl, že to stačilo, dal si dvě misky masa a zamířil na gauč...
Johnova touha po jídle je neustálá, a stírá všechny jeho jiné pudy a také důstojnost; je schopen dělat cokoli pro zjištění, co se to připravuje na lince. Je tak vehementní, že si vezme kus cibule, a dokud ho nezíská a neodnese si, neuvěří, že to není pro něj k jídlu; jí rohlíky a buchty - a je schopen je loudit tak, jako by to bylo čerstvé maso. Už minimálně dvakrát sežral slupku od "svlíkacích" párků; jednou jsem mu tahala ze žaludku igelit od salámu, jehož druhý konec mu ještě koukal z tlamy; a když jsem uklízela ve sklepě, kde okýnkem chodí kočky ven, bylo tam na hromádce asi pět obalů (mikrotenových sáčků) od salámů z HyperNovy (se samolepkami pro lepší identifikaci ;-) ).Nechat nákup na stole je totiž čirý nerozum, jediná možnost je z něj okamžitě vyndat všechny salámy, uzeninu, maso, sýry (včetně těch mazacích), pečivo, sušenky... Odolá zelenina, konzervy a instantní jídla.
26.8.2005: Když večer slyším vrčet kočky, obvykle některá přinesla nějakou kořist ve formě myši nebo ptáčka a chrání si ji před ostatními. Obvykle vstanu a jdu dotyčnou mňouli i s tím nebohým zvířátkem vyhnat. Tentokrát vrčel John; když jsem ho viděla, jenom mi podklesla čelist. Ten kocour dokázal v jedenáct večer někde sehnat a sprostě ukrást párek, čistokrevné dvě spojené nožičky menších buřtů... Já jsem doma žádné neměla, a i kdyby, byly by v lednici (tu si pokud vím ještě otevřít neumí). Takže je prostě dokázal najít a ukrást. Jakmile mě viděl, zdrhnul a sežral si je na dvoře pod autem, takže i kdyby na nich byl podpis, komu patřily, neměla jsem šanci se na ně podívat. Usoudila jsem, že John má zřejmě nějakou tajnou dohodu s řezníkem Špejlíkem...
12/2007: John nám asi stárne; jeho úpěnlivá a nezadržitelná touha po jídle už není tak nezvladatelná. Řečeno slovy klasika - už nad ním nemá démon takovou moc, a snad přijde i den, kdy se bude moci sebeplnější nákupní taška postavit na stůl a John zůstane klidný. Ale třeba syrové maso, to ho pořád dovádí k šílenství. Připravím maso k vaření a zbytek zabalím do fólie. Než se otočím, John s ním v tlamě peláší do sklepa. Křičím na něj "Johne, ty pacholku, okamžitě se vrať, počkej až tě chytím!" Chytila jsem ho naprosto uboze za konec ocásku, který zůstal na chodbě, zatímco pan hladový se soukal kočičími dvířky do sklepa. Držela jsem ho za ocas a druhou rukou jsem otevřela ty dveře - na druhé straně řve John a maso nikde. "To ses s někým domluvil, kdo převzal štafetu, nebo co?" rozhlížím, se - a vida, maso ztratil v kuchyni. Stále pěkně zabalené, chtěl si ho vybalit až někde v klidu. No bylo mi ho trochu líto, ale tu svíčkovou jsem mu prostě nedala. Mimochodem pak přišel Milan a ptal se mě, jestli si opravdu myslím, že když budu na kočku volat "okamžitě se vrať", můžu tím něčeho dosáhnout. :-)